Chmelnice

Byl rok 1941.Léto pomalu končilo a začal foukat silný ostrý vítr.Skupinka německých vojáků šla pomalu lesem, byla to parta kamarádů, kteří se vraceli z nemocnice.Měli tam dobrého parťáka, toho zavalily sutě z jednoho domu, když vybouchl granát, naštěstí jeho zranění nebyla moc vážná a brzy se měl vrátit na frontu.Ve skupince byli Friedrich, Hanz, Karl, Matylda a Hubert.Karl zrovna vyprávěl jeden vtip a ostatní se mohli potrhat smíchy.

 Najednou se ozval výstřel z pušky, všichni popadli svoje zbraně a zbystřili zrak.Znovu se ozval výstřel a okolo Hanze proletěla kulka.Všichni si lehli na zem a rozhlíželi se. ,,Támhle je!“ zařvala Matylda, když uviděla mezi mladými stromky utíkat vyděšeného vesničana v otrhaném vaťáku a zablácených kalhotách.Vesničan se zastavil a vystřelil na ně znovu, když Karl najednou ucítil silnou bolest, která se mu zařezávala do ramenního kloubu.Všichni do něj začali pálit a vesničan se skácel na zem, jako cedník plný olova.

 Zanedlouho zjistili, že tam je ještě jeden s revolverem, ten vystřelil a úplně přesně se trefil Hanzovi do hlavy, potom vytáhl granát a hodil ho k nim.Všichni se rozprchli.Matylda,Karl a Hubert na pravou stranu, Friedrich na levou a to byla ta velká chyba.Granát vybouchl a Huberta lehce odhodil, nic se mu nestalo, jenom měl trošku ohořelé oblečení.Friedricha při výbuchu granát hodil do velké jámy, měl něco s levou rukou, jinak byl také v pořádku.Matylda na místního vesničana s revolverem zamířila svým samopalem a úplně přesně ho zasáhla do srdce, vesničan padl a všichni se začali shánět po Friedrichovi.

 Najednou v dálce zaslechli hlasy a raději utekli.Friedrich se pokoušel z jámy dostat ven.Byla hluboká a se zraněnou rukou a těžkým kulometem na zádech to šlo hodně špatně, ale nakonec po dlouhém šplhání a padání vylezl ven.

  Zaslechl ty hlasy také zaslechl, bylo jich opravdu hodně a pořád se přibližovali.Snažil se zjistit o čem mluví, ale měl smůlu, nemluvili německy, protože to byli partyzáni.Friedrich se toho lekl a utíkal k širokému kmeni jednoho buku aby se za něj schoval.Partyzáni si ho naštěstí nevšimli a pokračovali dál, najednou přicházeli další a další, Friedrich opatrně utíkal pryč, aby ho nezahlédli.

 Když už byl daleko, uvědomil si, že je v bezpečí, ale vůbec nevěděl kde je.Šel pomalu dál a dál, svůj kulomet pořád svíral pevně v rukách a pokaždé když něco uslyšel, tak na to místo zamířil a čekal co bude.Pro samotného vojáka to bylo v partyzánském lese velmi nebezpečné.

 Na večer začal cítit , že má docela hlad, nebylo co sníst a tak to musel vydržet.Našel jeden skalní převis, kde by opravdu málo kdo našel a tak se rozhodl, že pod ním přespí.

  Ráno se zase vydal dál hledat nějaká německá vojska.Všude bylo ticho, jenom velké ticho.Po třech hodinách našel několik borůvek a nejedl se, trošku to zasytilo, ale měl ještě na něco chuť a také si připadal hodně sám.Nikdo někde poblíž nebyl, všichni někde daleko válčili a o Friedrichovi nevěděli.Měl vztek na svoje kamarády, že ho tam nechali, ale po chvíli je začal trochu chápat.    

 V dálce zahlédl srnu, lehnul si na zem a pomalu se k ní plazil.Vítr foukal směrem k Friedrichovi, takže srna byla snadná kořist pro hladového kulometčíka.Když byl hodně blízko, zamířil na její hlavu kulometem, pak ho najednou položil na zem, uvědomil si, že ji nemá na čem opéct, protože rozdělání ohně ho klidně může i stát život.Musel se uspokojit s lesními plody.Pomalu a opatrně se tedy vydal dál hledat něco k jídlu.Našel nějaké orstružiny.Ani si nevšiml, že potichu k němu kráčel nějaký voják.Už ho sledoval docela dlouho a chtěl ho poprosit o něco k jídlu.Už byl skoro u něj.Oslovil ho, Friedrich se lekl, popadl svůj kulomet a otočil se.Voják zvedl ruce a řekl: ,,Prosimtě nestřílej.Nic ti neudělám ani nemám zbraň.“ Friedrich se trošku pousmál a odpověděl mu na to: ,,Hm tak taky Němec.Kam si dal zbraň?Bejt v partyzánským lese bez zbraně je vopravdu hódně nebezpečný.“   ,,No to teda je.Co ti budu povídat.Sebrali mě partyzáni, když sem šel s obědem za ostatníma.Dneska ráno sem prchnul.“   ,,Jo to já zase před nima utekl a teď absolutně nevim, kde sem.“   ,,Hm to já taky ne.“   Friedrich položil kulomet na zem a prohrábl svoje tmavé černé vlasy.Oba vojáci se začali smát a Friedrich mu nabídl aby se k němu přidal.Na večer si našli dobré místo na přespání.

 Ten voják se jmenoval Markus, byl z Radegastu.Do války ho vyslali nedávno, v civilu to byl svářeč.S Friedrichem si povídali dlouho do noci.

 Další den se přesunuli dál.Pořád na nikoho nenarazili, ale byli celkem spokojení.Jídla měli dost protože někde pořád něco rostlo a pití měli také dost, protože pořád šli v blízkosti potoka.Friedrich zanedlouho zjistil, že se Markusovi dá věřit a dal mu svůj revolver.

  Asi za tři dny potkali partyzány.Oba byli namáčknutí na zemi a schovaní za vysokou trávou.Byli to ti, kteří Markuse zajali, poznal je, byli s nimi i jeho zajatí přátelé.Štvalo ho, jak do nich partyzáni pořád kopali, aby šli rychleji.Hrozně moc by je všechny postřílel a kamarády osvobodil, ale byli jenom dva.Jeden z partyzánů dal Markusovo kamarádovi pěstí, až spadl na zem.Tohle už Markus nemohl vydržet, vyběhl mezi ně a partyzánovi dal klackem po hlavě.Okamžitě způsobil obrovský poplach a partyzáni se na něj sesypali.Friedrich zjistil, že je potřeba kamarádovi pomoct a tak ze svého úkrytu začal do partyzánů střílet.Moc mu to nepomohlo, protože jeden z partyzánů jeho skrýš nepozorovaně obešel a zezadu mu přiložil pušku k hlavě.Friedrich se vzdal.Partyzán ho dovedl k domlácenému Markusovi, který ležel na zemi a s velkou bolestí se zvedal.Oboum bylo jasné, že legrace skončila.

 Partyzáni na ně moc hodní nebyli, pokaždé když zastavili nebo trošku zpomalili, je začali strkat dopředu a nebo je kopat.Při přestávkách se Friedrich stihl seznámit s Markusovo kamarády Helmutem,Robertem a Peterem.Každou noc se domlouvali na útěku, ale pokaždé uznali, že by jejich plán nejspíše nevyšel.

 Když byli u partyzánů asi přes týden, měli opravdu obrovské štěstí.Ten den ze začátku nebypadal moc vesele, protože za celou dobu měli jenom jednu krátkou přestávku a pořád někam šli.Jeden z partyzánů zahlédl v dálce stoupající dým a ukázal na něj.Ostatní se zaradovali, protože to byl cíl jejich úkolu, a přidali do kroku.Němce nastrkali úplně dozadu za sebe a tři chlapi je hlídali.Najednou se partyzáni začali rychle propadat do země. ,,To jsou bažiny!“ zvolal vesele Robert.Jeden z partyzánů se otočil a volal na tři hlídače: ,,Nenechte ty Němce utýct!“ , ale Němci byli rychlejší a pustili se do hlídačů pěstmi.Rychle jim sebrali zbraně,střelivo a jídlo, co u sebe měli a začali utíkat.Ozval se výstřel a Helmut se chytl za nohu.Jednomu partyzánovi se podařilo z bahna dostat a chtěl je za každou cenu pozabíjet.Ale byl jenom jeden a tak neměl moc velkou šanci.Peter ho o tom svými střelami z pušky přesvědčil.

 Byli volní, ale nevěděli kam mají jít.Zima už pomalu začínala a pořádně na ni vybavení nebyli.Nezbývalo jim nic jiného, než dál cestovat a opustit les.

 Cestovali asi dva dny a najednou narazili na jednu malou, prázdnou vesničku.Byli za to velmi rádi, protože už byli příšerně promrzlí.Prohledali všechny domy a nabrali si z nich všechno teplé oblečení, co našli.A o jídlo také nebyla nouze, protože ve sklepech byly brambory.A tak v jednom domku čekali, až zima skončí a budou moci zase dále hledat svoje parťáky.

 Když zima končila, rozhodli se, že půjdou dál.Asi za týden po opuštění vesnice, když šli zrovna po jednom poli, Markus zahlédl v dálce německé tanky a jely směrem k nim!Všichni se za nimi s radostí rozeběhli a mávali na ně.Už byli skoro u nich a najednou se ozvalo několik výstřelů ze samopalu.Friedrich padl na zem. ,,Friedrichu!“ zařval Markus, když to viděl.Najednou se ozvaly výstřely, které kulometčíci v tancích posílali ruským vojákům, kteří zabili Friedricha. ,,Friedrichu“ řekl smutně a bolestně Markus, když se Friedrich zhluboka nadechl a naposled se svému příteli podíval do jeho světle hnědých očí.Z Friedrichových krásně modrých očí pomalu vyprchával život.Z jeho ran na břiše vytékala krev, která barvila na červeno pomalu roztávající sníh.Markus stál smutně u něho a sprostě nadával na Rusy.Jeho hnědé vlasy vlály ve větru.Ostatní kamarádi ho poplácávali po ramenou a snažili se ho trochu uklidnit.Markus je od sebe odstrčil a pevně sevřel pěsti.Ale za pár minut už ho ta zlost pustila.

 Tankisté jim pomohli pohřbít Friedricha a odvezli je k jejich zákopu.Markus si při každé bitvě na kamaráda Friedricha vzpomněl.S Helmutem, Robertem a Peterem bojovali bok po boku celou dobu.Jednoho dne ho zabil odstřelovat u Berlína.Věděl však, že by na něj kulometčít Friedrich byl hrý, protože do poslední chvíle statečně bojoval s nepřáteli.