Chmelnice

Desetiletý Petr zrovna seděl na jednom stromě, když pod ním projížděli ohniví jezdci.Vždy se na ně rád díval, každý den utíkali na cvičiště.Uměli velmi rychle utíkat.Byli to elitní vojáci na ohnivých jednorožcích.To byl nejsilnější a nejrychlejší druh jednorožců.

 Vždycky chtěl být jeden z nich jako ostatní děti.Ohnivý jezdec nemůže být jen tak někdo.Musí to být velmi dobrý jezdec, který umí dobře zacházet s mečem za velmi rychlé jízdy.Petr byl vždy dobrý bojovník.Otec mu dával kvalitní základní výcvik.Chtěl se dostat na válečnickou školu a dostat se mezi ohnivé jezdce Severního království.

 

 Petr dosáhl věku potřebného k přijmutí na válečnickou školu.Celá rodina mu u prvního souboje držela palce.První souboj se říká souboji, který musíte zvládnout, aby vás vzali.Cvičitel byl silný chlap a dával velké rány, ale Petr to zvládnul.Rány mu oplácel.Vedl si opravdu dobře, bojoval víc než 10 minut.Cvičitelé byli velmi nadšení.Někdo takový, kdo hned na začátku předvede tohle, tam už dlouho nebyl.Střelbou z luku si to trošku pokazil, ale to vůbec nevadilo, to hlavní zvládnul.Při prvním souboji střelba není důležitá, tam je důležité umět aspoň udržet meč a dát s ním ránu.Petr měl velmi velkou radost.Větší radost snad nikdy v životě nezažil.

 Ve škole si hned našel několik kamarádů.Mezi nejlepší patřili Zbyněk,Dan,Klára a Jirka.Všichni slyšeli, jak byl při prvním souboji jeden z nejlepších a tak také čekali, že bude machr i při svém prvním výcviku.To co předvedl, ale nečekali.Byl lepší, než si mysleli.Všechny rány od svého cvičitele zarazil mečem nebo štítem a při svých útocích cvičitele kolikrát skoro zasáhl.Po tomto výkonu mu všichni nadšeně tleskali. ,,Je vidět, že ses na tuhle školu opravdu dobře připravil a to se mi opravdu líbí.Jen tak dál.“ Řekl usměvavý blonďatý cvičitel a poplácal Petra po zádech. ,,Ale nečekej, že se tu budeš flákat.Ještě se budeš muset něco naučit.“ Byl to dokonce lepší výkon, než na prvním souboji.Něco takového dovedlo jen velmi málo začátečníků.A Petr se teď mezi ně mohl hrdě zařadit. ,,Z tebe jednou něco bude.Třeba ohnivej jezdec.Ty na to máš.“ Řekl mu Dan když souboj skončil. ,,Myslíš?Já bych se tam totiž chtěl dostat.“ Zeptal se Petr. ,,Jo ty se tam určitě dostaneš.Seš z nás pěti nejlepší a to si sem teprve nedávno nastoupil.“ Odpověděl pevně Dan.On vždy mluvil velmi přesvědčivě.Všichni přátelé ten úspěch Petrovi velmi přáli a on jim také.

 Čas uběhl velmi rychle, Petrovi a jeho čtyřem kamarádům bylo už 17 let.V technice boje se pořád zlepšovali.

 Jednou k nim do školy přiběhl jeden udýchaný voják a o něčem se bavil s cvičiteli.Když to dořešili, hlavní cvičitel se otočil na studenty a řekl:,,Milí studenti, dostali jsme zprávu, že v jednom hostinci v našem městečku jsou nějaké nepokoje a armáda chce, aby jste jim šli na pomoc a něco se tam přiučili.Takže studenti od 17 let si vezmou zbraň se kterou se jim nejlépe bojuje a brnění.Pudem tam.“ Po těchto slovech všichni studenti běželi do sladu.Nabrali všechno co potřebovali a shromáždili se na chodbě.Petr si nikdy nevšiml, že je tu tolik studentů v jeho věku.

 Přišli cvičitelé.Měli krásně blýskavá brnění se znaky Severního království.Mohlo se jít.V hostinci U Rybí šupiny byla pořádná bitka opilců.Byli tam jenom tří vojáci, kteří byli naštvaní na pozdní příchod studentů.Byl mezi nimi i voják, který šel tenhle nepokoj nahlásit na školu.

 Když vtrhli do hostince, bitkaří se přestali prát mezi sebou a vrhli se na studenty.Studenti už uměli bojovat dobře a nedali se.Na Petra se vrhl jeden fousatý chlápek s židlí.Dal mu s ní pořádnou ránu do meče.Takovou ránu ještě nikdy v životě nezažil.Petr ten meč málem upustil na zem.To se mu nelíbilo a shodil fousáče na zem svým štítem.A to se zase nelíbilo jeho ženě.Zařvala: ,,Hej co si dovoluješ na mojeho manžela ty studente jeden zapráskanej?!“ a dala Petrovi ránu druhou židlí.Ta ženská byla také pěkně nasáklá alkoholem a pořádně silná.Takhle se tam bojovalo přibližně asi hodinu.

 Najednou dovnitř vstoupil nějaký muž střední postavy.Vykřikl nějaké kouzlo a místností zablesklo tmavě fialové světlo.Všichni se lekli a ztichli.Měli docela strach.Muž došel k jednomu sudu a načepoval si pivo.Ticho prolomila až hostinská. ,,Kdo seš?“ zeptala se.Muž se napil a opřel o opěrátko. ,,Kouzelník Dalibor.Jsem ten nový velitel městských stráží.Chlapy od nás říkali, že tu je nějak rušno a tak jsem přišel na pomoc.“ Potom dal vojákům rozkaz odvést ty opilce domů.Pak už byl U Rybí šupiny klid.Tohle byla Petrova první bitva.Na ty rány od místního ožrali a jeho stejně ožralé ženy nikdy nezapomene.

 Čas opět velmi rychle uběhl a Petr se svými přáteli úspěšně ukončili válečnickou školu.Nyní z nich byli vojáci Severního království.U armády byli spokojení.Na cvičení zažili spoustu legrace a také namáhavé práce.

 Jednou ovšem všechna zábava skončila.Z hlavního města přiběhl posel se vzkazem za starostou a velitelem.Severnímu království byla vyhlášena válka.Král Skalnatého království je napadl.V Severním království už dobyl několik vesniček a začal obléhat Smrkovou ves.A od té to bylo jenom několik kilometrů k Petrovu městečku!K městečku Orlohlavy.U armády se přitvrdil výcvik a nakoupilo lepší vybavení.Petr z toho dostal trochu strach.Ještě nikdy válku nezažil.

 Najednou to všechno začalo.Bylo to v noci.Z dálky byl slyšet bojový pokřik a klusání koní.Najednou vzduchem začaly svištět ohnivé šípy.Lidé začali utíkat a schovávat se.Armáda musela do akce.Lučištníci byli vyslány na hradby města a ostatní zavřeli všechny brány.Městem proběhli ohniví jezdci.Z jejich hřív a ocasů šlehaly obrovské plameny, které osvětlovali ulice Orlohlav pohlcené tmou.U pasu se jim houpaly meče v pochvách.Byli to meče z toho nejvíce tvrdého železa.Tohle železo nikdy nezrezaví.Ohniví jezdci z něho mají i brnění.Byli vysláni před napadenou bránu.A vyslali tam i několik normálních jezdců a pěšáků.Petr a jeho kamarádi tam museli také.Stáli před městem a čekali na nepřátele.Brány za nimi se zavřely.Petr se bál, že je to jednoduchá cesta ke smrti.Zadarmo by jí to ovšem nikdy nedal.

 Začala sprcha šípů.Všichni vojáci se schovali za svoje velké štíty.Někteří ovšem neměli moc štěstí a šíp je zasáhl.Třeba jako Jirku.Zasáhl ho do nohy a potom ještě do ruky.Nepřátele se přiblížili a krvavý boj začal.Všude se ozýval křik a cinkání na sebe narážejících zbraní.Petr bojoval dobře a statečně.Po hodině nepřátele začali ustupovat, ale ne moc daleko.Ustupovali k jiné bráně a přidávali se k nim další a další.Všichni orlohlavští vojáci běželi za nimi.Jenom Petr se po pár krocích zastavil.Viděl na zemi těžce zraněného Jirku.Rychle za ním pospíchal a odvedl ho do města.Jirka nadával, ať ho tam nechá, ale Petr běžel dál.Po cestě potkal další dva těžce raněné.Jirku si hodil přes rameno a jednoho vojáka chytl za ruku a táhl ho po zemi.Třetí naštěstí mohl trochu chodit a tak ho podpíral.Připadal si jako kůň co táhne hromadu těžkého zboží, ale odtáhnout je musel.Ostatní by je tam nechali vykrvácet.

 Ve městě je vyložil a spěchal k ohrožené bráně.Cestou viděl dalšího raněného.Byl to velitel Dalibor.Nemohl ho tam nechat a tak běžel jak nejrychleji to šlo.Dalibor na tom byl nejhůře.Měl probodnutou ruku,stehno,v boku silně krvácející ránu,zlomený nos a šíp zabodnutý pod kolenem.Opatrně ho hodil přes rameno jako Jirku a spěchal k bráně.Najednou ho zasáhl šíp do ramene.Petr přidal do kroku.Létaly okolo něj šípy, ale Petr si jich nevšímal a běžel dál.Už byl skoro u brány.Najednou cítil jak mu do zbroje na zádech jeden šíp ťuknul, ale nic mu neudělal.Už byl hodně daleko a tak mu ty šípy do brnění jenom lehce ťukaly a sjížděli dolu.

 U brány k němu přiběhli stráže a Dalibora si vzali.Petr chtěl jít na pomoc ostatním, ale jeden strážce ho chytl za ruky a řekl: ,,Nikam nepudeš!Seš taky zraněnej.“ Peter ruku vytrhl a vyštěkl: ,,To nic není, přežiju to.“ ,,Ne.Hnusně to krvácí podívej.Můžeš dostat zánět.“ Snažil se Petra přemluvit.Ten se jenom otočil a chtěl jít bojovat.Vytrhl si z rány pod ramenem šíp.Najednou mu celou rukou projela obrovská bolest, která ho srazila na kolena.Petr si jí snažil nevšímat a šel dál.Nepřátelé byli velmi oslabení.

 Petr se zase dal do boje.Ruka jako naschvál pořád bolela více a více.Petr se jí snažil šetřit.Nakonec se podařilo nepřítele zahnat.

 Po boji ranhojič pěkně seřval Petra a ostatní, že i s takovým zraněním bojovali.Petr se ho okamžitě ptal na vojáky co mu přivedl.Ranhojič se pousmál. ,,Jo no vidíš, na to bych málem v tom zmatku zapomněl.Chtěj ti poděkovat za záchranu a hlavně pan velitel.Máš se u nich stavit.“ Řekl a vedl Petra do vedlejší místnosti. ,,Akorát jeden nepřežil.“ Petr se lekl. ,,A kterej?“ vyptával se.Ranhojič rozhodil rukama a odpověděl: ,,Nevim.Nepředstavil se mi no.“ Otevřel dveře, kde bylo několik těžce raněných vojáků.V rohu byli ti co Petr zachránil.Najednou se mu zatajil dech.Jirka tam nebyl.Chvíli tam vykuleně stál.Ranhojič ho plácl do zad a řekl: ,,Tak di.“ Petr k nim přistoupil. ,,Jé náš zachránce.Moc ti děkujeme mladíku, kdybys nás nezachránil, tak by sme si tu spolu nepovídali.“ Řekl usměvavý Dalibor a ostatní vojáci jenom přikyvovali. ,,Chudák ten čtvrtej.Prej ztratil hodně krve.“ ,,Hm chudák Jirka.To byl dobrej kamarád.“ Řekl Petr. ,,To je mi líto.Já taky jednou při boji přišel o dobrýho kamaráda.Už je to 5 let.“ Řekl smutně Dalibor a povzdechl si.Po několika minutovém tichu se zeptal: ,,A co bys chtěl jako odměnu za mojí záchranu?Chceš vyšší hodnost, nebo převelit k jezdectu?“ Petr ještě pořád myslel na Jirku a pořádně nevnímal. ,,Nevim.Můžu si to rozmyslet pozdějc?“ zeptal se.Dalibor se pousmál. ,,Klidně.“ Petr se rozloučil a šel do kasáren.

 Po několika hodinách měl jasno, půjde k jezdectvu.Trochu bojovat na koni uměl, otec ho to naučil.Rychle vyrazil za Daliborem a řekl mu to.Dalibor vše s radostí zařídil.Velitel kavalérie byl za novou posilu rád.Petr byl nyní jezdec Orlohlav.Mezi jezdci si našel spoustu přátel a ti mu dali své rady.

 Skalnaté království o sobě dlouho nedalo vědět.Prý napadali města víc na západě.Ale jednou se zase pokoušeli Orlohlavy dobýt.V Orlohlavech bylo vojsko z dvou dobytých sousedních vesnic.A v těchto vesnicích měli vždy dobře vycvičené vojsko.Vojsko ze Skalnatého mělo tentokrát i katapulty.Kolem Petra zase projeli ohniví jezdci.Byla to krása se na ně dívat.Petr by se k nim tak rád přidal.Otevřela se brána a vyběhlo z ní spoustu vojáků.Čekali na nepřátele.Nepřátele okamžitě vyběhli a dali se do boje.Jako první vyrazili ohniví jezdci a začali mlátit každého pěšáka, co se jim připletl do cesty.Za nimi jeli normální jezdci a ti domlátili zbytek.Za chvilku z nepřátelského vojska zbyla jenom malá skupinka, která se dala do boje s místními pěšáky. ,,Byl to dobrý nápad.“ Řekl s úsměvem Dalibor a držel v ruce velkou knihu.

 To ale nebylo všechno.Tentokrát měli nepřátele vojáků více.Vynořili se z lesa a hned posílali šípy.Měli i jezdce.Zase začal velmi krvavý boj.Daliborovi se z tváře vytratil úsměv a vyrazil bojovat.Bojovali hrozně dlouho.Dalibor to už nevydržel a otevřel knihu.Chvilku listoval a pak začal číst nějaké kouzlo.Bylo dlouhé.Když ho dořekl, všude byl obrovský chlad a všichni nepřátele se proměnili na ledové sochy.Vojáci byli ohromeni, to se jen tak nevidí.Celý den do nich pražilo slunce a tak se roztekli.Dalibor věděl, proč si tu knihu vzít s sebou.Ten den se už jenom zachraňovali zranění a pohřbívali mrtví.Petr a jeho přátelé se celý den nezastavili.

 Druhý den byl klidný.Někteří vojáci odpočívali a někteří cvičili.Zato třetí den hned ráno byl zase útok.A docela silný.Nepřátelé chtěli Orlohlavy prostě dobýt za každou cenu.Tentokrát ohnivou ránou z katapultu zasáhli hodně domů.Ohnivé šípy ten zbytek.Orlohlavy byly celé v plamenech.Nastal veliký zmatek.Lidé před plameny utíkali ven z domů do ulic a z ulic utíkali před šípy do domů, které hořeli jenom málo.Dvě brány byly proraženy.Dalibor dal rozkaz k ústupu.Všichni utíkali z města, jak nejrychleji mohli.A ti kterým se to nelíbilo, tam mohli zůstat.Dlouho si tam ovšem neužili.

 Utíkalo se dlouho.Lesem,loukou,dalším lesem a potom narazili na jednu vesnici.Byla docela velká.Jmenovala se Kvasinky.Byl v ní jeden z nejznámějších pivovarů.Vesničané byli rádi, že budou mít silnější armádu.A Klára za svojí odvahu byla převelena k jezdcům.Petr byl rád.Když byla u jezdců, mohl jí vidět častěji, než když byla u pěchoty.Moc pěkné zprávy nepřinesla.Zbyněk v Orlohlavech zůstal.

 Po několika dnech špehové zjistili, že v jedné z dobytých vesnic teď právě není moc vojáků a dala by se snadno dobýt zpět.Na tuhle akci se připravovali týden.Všem vojákům ten tvrdý výcvik připadal skoro nekonečný.Přece jenom skončil.Obrovské vojsko bylo připravené.Šli dlouhou lesní pěšinou.Ten les se Petrovi moc nelíbil.I jeho koni se nezamlouval, byl pořád neklidný, jako ostatní koně.

 Za pár minut všem bylo jasné, proč se koně tak divně chovali.Les byl plný kalaských vlků.Byli to skoro dvoumetroví vlci s půlmetrovými tesáky a drápy.Sílu měli nejméně za deset normálních vlků a uměli plivat oheň.Čtyři vlci vyběhli a každý skočil na jednoho koně a roztrhal ho.Jezdci neměli žádnou šanci a tak skončili stejně jako jejich koně.Lučištníci neváhali.Jednoho vlka zasáhlo šest šípů.Vlk se naštval a obrovskou tlapou smetl dva pěšáky.Jeden kopiník přiběhl k vlkovi a probodl mu levé zadní stehno.Vlk zavyl bolestí a kopiníka odkopl.Ten vletěl na strom a obrovská rána do hlavy ho zabyla.Ohniví jezdci se konečně přes ostatní dostali dopředu a napadeného vlka dobili.Potom se pustili do dalšího.Bojovali s ním dlouho, dokonce jednoho jezdce zabil.Byl to asi jejich šéf.Před smrtí něco na ty dva zbylé zavrčel a ti utekli hluboko do lesa.

 Vojáci posbírali raněné.Na pohřbívání nebyl čas a tak je jenom přikryli jehličím a pomodlili se za ně.

 Když přišli k vesnici, už byl večer.Vesnice ještě neměla pořádně opravené opevnění.Ohniví jezdci vyrazili jako první.Přeskočili to co zbylo z obrané zdi a vrhli se na stráže.Potom vyběhl zbytek armády.Nepřátel tam bylo opravdu málo a ves zase patřila Severnímu království.Zjistilo se, že se ta vesnička jmenuje Horní Rolnická.

 Po dobytí se vojsko rozdělilo.Jedna polovina se vrátila do Kvasinek a druhá tam zůstala.Petr měl zůstat.Byl moc rád, že tam s ním byli i jeho přátelé.Klára a Dalibor.Ve vesnici se začalo s opravami.Všichni vojáci museli dřít.

 Po nějaké době špehové opět objevili nějakou malou, špatně hlídanou vesničku.Ale nebylo tam koho nechat a tak z toho sešlo.A přitom se Petr se na to tolika těšil.Kdyby se tam hodně snažil, mohli by se mu zvýšit šance.Minule ho jedna ohnivá jezdkyně pochválila a říkala, že by z něj byl dobrý ohnivý jezdec.

 Týdny hlídání vesnice se táhli velmi pomalu.Severní království si našlo spojence.Ta malinkatá vesnička a spoustu dalších už bylo dávno dobyto zpět.Petr tam zachránil velitele ohnivých jezdců.Spadl na zem a když se zvedal, jeden voják se mu chystal useknout hlavu.Petr ho zachránil tím, že rychle k nim jel a zabil toho vojáka.Velitel mu málem ani nepoděkoval.

 Potom ho zachránil ještě jednou.Při útoku na Rolnickou.Velitel běžel do stáje pro svého jednorožce a nevšiml si, že na něj letí hejno šípů.Petr běžel za ním a srazil ho k zemi.Velitel jenom řekl: ,,Zase ty.Dobrý no.“ A běžel dál.Petr nechápal, proč ho nemá rád.Ta jezdkyně co ho chválila, si toho všimla.Byla to velitelova sestra.Jednou při výcviku se za ním stavila.Chytla ho za rameno a řekla: ,,Ramone já sem si všimla, že ty si ani nepoděkoval tomu Petrovi, co tě pořád zachraňuje.Mohl by si ho vzít k nám ohnivym.On na to má.“   Ramon se zamračil a odpověděl: ,,Já myslel, že víš co mi udělala jeho rodina.“   ,,Vim, ale ty sis za to mohl sám.“   ,,Né, jeho táta mi jí prostě přebral.Já si ji chtěl vzít a ona mě taky.“ Jezdkyně pustila jeho rameno.   ,,Brácho, Blaženka tě už dávno nemilovala a mohl sis za to sám!“ zvýšila na něj hlas.Ramon se silně nadechl.  ,,Maruš, já mu to prostě nikdy neodpustim a toho blbečka Petra u nás nechci vidět!Jasný?To po mě nemůžeš chtít.“  Marie jenom řekla: ,, Byla to tvoje chyba.“  Ramon na ni zařval: ,,A dost!“  Marie nic neřekla a odešla pryč.Nemělo to cenu.On to Radoslavovi a Blaženě prostě nechtěl odpustit nechtěl, ale Marie měla pravdu, mohl si za to sám.Petr za to ale nemohl a to si Ramon neuvědomoval.

 Zanedlouho se dostal rozkaz, dobýt Orlohlavy zpět.Orlohlavští se těšili.Chystala se tam obrovská výprava.Petrovi zatuhl úsměv na tváři, když viděl na hradbách svého rodného města vlajky nepřátel.Pro orlohlavce to nebyl moc hezký pohled.Za chvilku útok začal.Nejlépe bojovali orlohlavci.

 Ramon občas koukl na Petra.Slova jeho sestry mu pořád zněla v hlavě, měla pravdu.Musel uznat, že bojoval výborně.Začal si uvědomovat, že on za to, co provedli jeho rodiče nemůže, ale stejně se mu nechtělo brát ho k ohnivím jezdcům.Neměl jeho rodinu rád.

 Dostali se za bránu.Marie měla takovou radost, že na chvilku přestala vnímat, co se okolo ní děje.Zase byla ve svém městě.Někdo z nepřátel jí hodil mezi lopatky kládu.Kláda drnkla o její brnění a Marie spadla.Spadla na kamenou dlažbu Orlohlav.O tu dlažbu si nalomila kost v noze a ztratila vědomí po ráně do hlavy.Nikdo si jí nevšímal.Až potom Petr.Rychle ji vytáhl na svého koně a odvezl do bezpečí.Její jednorožec ji hlídal.

 Zanedlouho boj skončil.Orlohlavy byly dobyty zpět.Petr rychle běžel s ranhojičem do úkrytu za Marií.Ramon několik minut přemýšlel o Petrovi.Jakmile se k němu donesla zpráva o jeho sestře, už přemýšlet nemusel.Běžel za Petrem, aby mu sdělil, že je nyní ohnivým jezdcem.Před odchodem z normálního jezdectva se rozloučil se svým koněm.Byl to velmy dobrý přítel.

 Petr nikdy nezapomene na to, jak poprvé nasedl na svého nového jednorožce.Rychlá jízda mu šla dobře, ale jak zkusil poprvé jezdit bez držení, spadl.To nevadilo.Každý ohnivý jezdec se to musel učit a Petr se to brzy také naučil.Válka sice už skončila a jako ohnivý jezdec si už nikdy nezabojoval, ale to nebylo tak důležité.Splnil se mu sen.